Island – země nespoutaných živlů a syrové přírody

V půli cesty mezi Evropou a Amerikou, na pomezí Severního ledového oceánu a Atlantiku, leží Island. Neklidný ostrov nepřetržitě utvářený přírodními živly, které se tu utkávají ve své plné síle a syrovosti a jejichž přítomnost člověk prožívá na každém kroku.

Na Islandu jsme přistáli v časných ranních hodinách. Bylo pošmourno, a to doslova. Okolní krajina barvy černého mouru se dusila pod těžkými ocelově šedými mraky, které, snad aby neuletěly někam nad moře, byly připoutány provazy deště k nehostinné zemi. Autopůjčovna, kde jsme si už v Praze vyřídili zápůjčku auta, otvírala až za tři hodiny, a tak nám nezbývalo, než čekat.

V devět hodin místního času nás vyzvedl řidič minibusu a odvezl do půjčovny. Úřední formality proběhly rychle a my konečně uháněli směr Reykjavík.

Reykjavík – město galerií, klubů, soch a reketoplánu na kopci

Reykjavík je nejseverněji položeným hlavním městem na světě. Žije v něm něco přes dvěstě tisíc obyvatel, což jsou asi dvě třetiny všech lidí žijících na Islandu. Je to skromné město z pohledu architektury, ale o to bohatší z pohledu kulturního dění, na které jsou obyvatelé Reykjavíku pyšní. Za návštěvu rozhodně stojí některá ze spousty kaváren a hospůdek, které nás překvapily nápaditou výzdobou uvnitř.

Během jednoho dne jsme s deštníkem v ruce prochodili širší centrum města křížem krážem a viděli všechny hlavní pamětihodnosti. Betonový kostel stojící na kopci nad městem, jehož silueta připomíná vesmírný raketoplán, známou koncertní síň ze skla a o kousek dál dokonalou sochu vikingské lodi připomínající mořského tvora na břehu moře. Zajímavých soch je v Reykjavíku vůbec spousta. Jsou roztroušeny po celém městě a zakomponovány do nejrůznějších zákoutí. Stačí se jen dobře dívat. Malebné jsou uličky s barevnými dřevěnými domky postavenými v kopci. V oknech většiny z nich stojí lampy, které svým svitem připomínají dlouhou rybářskou tradici zdejšího kraje.

Velkým turistickým lákadlem Reykjavíku jsou termální bazény. Ale jelikož my přijeli obdivovat přírodu, nechali jsme si na koupel v těchto lázních zajít chuť. Když budeme mít štěstí, najdeme někde v horách přírodní koupaliště nebo potok s teplou vodou. Tak jedeme, přestává pršet!

Pohádka tisíce a jedné barvy

Jakmile jsme opustili Reykjavík, déšť ustal a jen tu a tam na čelní sklo auta spadlo pár kapek. Před námi se objevila nádherně vybarvená duha, která se zdála být o to barevnější, že se zdvíhala nad černou krajinou.

A to byl jen začátek naší barevné cesty Islandem. Zprvu černá krajina v okolí Reykjavíku během našeho putování ostrovem vykvetla do barevné kytice, která nás nepřestávala udivovat a bavit kombinacemi sytých barev plnými kontrastů.

Procházeli jsme zelené pláně protkané potoky a říčkami na úpatí černých skal, bořili se a klouzali po oranžové jílovité půdě, z které stoupal sirný kouř odněkud z útrob země a obdivovali stříbrné vodopády řítící se z výšky několika desítek metrů, které se tříštily o kameny dole a svými droboučkými kapičkami živily barvy duhy.

Jedním z nejbarevnějších zážitků zde na Islandu pro nás bylo pohoří Landmannalaugar- Duhové hory. Na jejich úbočích jsou k vidění snad všechny barvy na škále od bílé po černou. Červená, oranžová, žlutá, modrá, zelená, fialová a hnědá se tu prolínají a spojují v další barevné kombinace a na svazích hor vytváří fantaskní reliéfy a tvary.

Když vysvitlo slunce, hory se rozzářily. A my žasli nad jedinečností zdejší krajiny.

Pobřeží Islandu je úžasné svou monochromatickou atmosférou. Jako bychom projížděli černobílým filmem. Vyvrcholením této černobílé podívané je jezero Youkulsarlon. Část jeho břehu je tvořena mohutným ledovcovým splazem, který se láme a drolí a úlomky ledu padají do vod jezera a úžinou jsou unášeny k moři. Kusy ledu se pak zachytávají na černém pobřeží a jiskří v paprscích slunce jako diamanty na černém sametu.

Nekonečný den

Výhodou Islandu, tedy alespoň pro turistu, je skutečnost, že díky své blízkosti polárního kruhu tu v letních měsících slunce téměř nezapadá. Takže když potřebujete, můžete si svůj den protáhnout třeba na dny dva. Pravda, někdy to může být trochu potíž, protože kvůli bohatým vjemům, kterých se vám na Islandu dostává vrchovatou měrou, můžete zapomenout jít spát a že je už druhý den zjistíte až tehdy, když se únavou zastavíte a podíváte na hodinky.

V noci je tu světla tolik, že si v autě můžete bez lampičky klidně číst knížku. A pokud se člověk chce vyhnout davům turistů, kterých je zejména kolem nejznámějších přírodních úkazů nacházejících se v blízkosti Reykjavíku na vrcholech tzv. „Zlatého trojúhelníku“, víc než dost, je půlnoční návštěva těchto míst přímo ideální načasování.

Ďáblova kuchyně nebo laboratoř bohů?

Tvář Islandu se neustále proměňuje. Ta změna je tak mohutná a rychlá, že ji lze pozorovat, slyšet i cítit. Island bublá, klokotá, vaří se a syčí. Prská a praská, chvěje se, bouří a někdy vrní. Části pevniny se propadají a mizí v hlubinách země, zatímco jinde na povrch vystupuje pevnina nová v podobě lávy, která tuhne v bizardních tvarech. A člověk uprostřed toho všeho bojuje o své místo na tomto ostrově. Nevyčerpatelná vulkanická energie Islandu mu v tom hodně pomáhá a jindy hodně škodí. Je to tak trochu život na hraně. Lidé v některých oblastech mají dokonce celoročně zbalená zavazadla pro případ přírodní katastrofy, která může přijít každým dnem. Jsou zbaleni a připraveni opustit své domy. To je také důvod, proč jsou jejich obydlí často velmi prostá, bez zbytečných příkras a zbytečného luxusu. I když zkáza může přijít kdykoliv, nevzdávají to. Mají to v genech, protože tu žijí už od doby, kdy Odin a Thor vládli světu. Ale to už je zase jiný příběh.

Autor článku: Jiří Fisar

Mohlo by vás zajímat