Minsk

3. 3. 2020

Země bývalého Sovětského svazu nás oba lákají tak moc, že chceme jednou navštívit všechny. Tentokrát padla volba na asi nejuzavřenější stát Evropy – Bělorusko. Vlakem se dostáváme přes polský Terespol, běloruský Brest do příjemného Minsku.

Vyrážíme ven v očekávání, jestli nám Minsk skutečně potvrdí šeď a depku, kterou jsme od totalitní země čekali. Hned u hostelu potkáváme malý ostrůvek s památníkem věnovaným všem padlým sovětským vojákům za druhé světové války a po třídě Nezávislosti přicházíme na obrovské náměstí, které lemují neméně obrovské budovy jako Palác republiky. Je zde také rezidence prezidenta, kterým je posledních už asi dvě stě let Alexandr Lukašenko. Nedaleko od náměstí je navíc další parádní monument, tank, protože bez tanku by to vůbec nebylo ono!

ŽIVOT V MINSKU

Památek bylo pro dopoledne dost, je čas oběda. Procházíme dlouhou a prostornou chodbou jednoho z obřích domů, kterou zdobí mozaiky s obrázky typickými pro éru socialistického realismu. Po levé straně podél zdi je řada stánků a bister, naproti nim jsou dlouhé a úzké pulty, určené pro konzumaci na stojáka. To je to přesně to místo, které hledáme! Starší ženu u malého okénka žádáme o dvě točená. Pivo stojí 1,7 rublu, tedy 18 Kč a platba kartou je samozřejmostí.

Poté, co jsme nasáli atmosféru v autentickém místě a dobré pivo „doplnili“ cheeseburgerem v „Mekáči“, jdeme dál a hledáme ulici nebo čtvrť plnou graffiti, které tu každý rok dělají umělci z Brazílie. Místo toho zatím nacházíme továrnu na vodku, kam půjdeme, pokud neuspějeme s hledáním malůvek na zdech. Už teď ale víme, že by to nedopadlo dobře a doufáme tedy v pokreslené zdi! HA! Našli jsme to a nezemřeme potupnou smrtí během návštěvy palírny. Kousek od „vodka factory“ vidíme malý hipsterský stánek a za ním obrovskou starou tovární budovu, která má kompletně pokreslenou boční zeď. A nezůstává pouze u jedné budovy.

V jednom z mnoha parků, které v Minsku jsou, potkáváme památník velké vlastenecké války. Míst, které vzpomínají na bolestivou minulost, je tu mnoho. Není se co divit, během druhé světové války přišlo Bělorusko snad o čtvrtinu obyvatel. Památník na vyvýšeném pahorku působí jako jedna z dominant města a zároveň je zde vchod do muzea, které nabízí návštěvníkům kolem 15 000 exemplářů.

U parkovacího automatu opodál stojí starší manželský pár a kouká na sloupek s tlačítky a malou obrazovkou pohledem plným neštěstí a beznaděje. Nabízíme pomoc s tím, dle jejich slov, ďábelským vynálezem a máme neuvěřitelné štěstí, že parkovací automaty jsou stejné jako v Praze, díky čemuž můžeme manžele ohromit svou zkušeností a dovedností. Za dvě minuty už máme vyplněnou SPZ a vhazujeme jeden rubl, za který se tu podle nás může parkovat asi tak do konce roku. Loučíme se, paní má slzy v očích a my dobrý pocit na duši, že jsme mohli udělat takový malý až nepatrný dobrý skutek.

U večerního piva (u večerních osmi piv) se snažíme rozlousknout oříšek, co podnikneme zítra a vyřešeno máme během chvilky – ráno se pojedeme podívat na „Minské moře“ a odpoledne strávíme v Minsku. Na cestu domů bereme každý plechovku piva, se kterou ležérně vcházíme do hostelu. Recepční si nás nejdříve přeměří přísným pohledem a pak nám suše řekne „Hey gyus, you want to pay 50 euro penalty, right?“. Jak se totiž ukázalo, v hostelu je pod pokutou 50 euro zákaz konzumace alkoholu. Holt taková naše malá noční nevědomá rebelie.

MINSKÉ MOŘE

Cesta vlakem k místní dovolenkové riviéře, „Minskému moři“, nás stojí 0,9 rublu za kus (cca 9 Kč) a doveze nás tam za půl hodiny parádní stroj švýcarské výroby. Je pravda, že v Bělorusku bychom čekali něco trošku staršího, ošuntělého a rozvrzaného, ale to jsou ty klasický předsudky. Vodní nádrž Zaslawskaye, pro kterou se zažil termín „Minské moře“, je kupodivu liduprázdná, a tak se marně dobýváme do vrat jednoho z bister. Prostě tu chcíp pes. Tím nejzajímavějším je tak přehlídka místního pouličního umění. Jednoznačný vítěz v soutěži o největší bizár je malebná kresba, na které si partička nadržených medvědů fotí levitující rybí princeznu, která to evidentně krapet přepískla s botoxem. Máme to tu prostě rádi.

S vidinou nějakého obchodu nebo bistra se vydáváme na zastávku do nedaleké vesnice. Procházíme hlavní silnicí z udusané hlíny a koukáme na klasické dřevěné stavby, které čas od času doplňuje modernější zděná budova, nejspíše patřící někomu z místní honorace. Největší zdejší dominanta je kaple golgotské církve, která je postavena nejspíše z materiálu, který zbyl po stavbě některého z nedalekých skladů. O tom, že se skutečně jedná o duchovní místo nás přesvědčuje až kříž o velikosti přibližně 27 cm.

BĚLORUSKÁ KRČMA

Na oběd se zastavujeme v podniku Vasilki, který působí jako tradiční běloruská krčma – dřevěný interiér, personál v historickém úboru. Polední menu s polévkou, hlavním chodem a salátem za 9,9 rublů nás baví a Vláďovo „zapečené knedle“ jsou dle jeho slov „pekelně dobrý“. Celé to zakončujeme zmrzlinou, a aby se nám dobře trávilo, dáváme si k jídlu tři piva. To má hned člověk lepší den.

Na závěr je třeba si prohlédnout poslední zajímavá místa a mezi nimi nesmí chybět ani místní metro, otevřené roku 1984. Oproti tomu, jedna z dominant metropole, běloruská národní knihovna, se začala stavět až v roce 2002 a pro veřejnost je otevřená od roku 2006. Místním se popravdě moc nelíbí a označují ji nejedním hanlivým výrazem. Nám se ale podobné architektonické stavby líbí hodně. Je to prostě tak šílený, až je to krásný. Knihovna nám trošku připomíná i Novou scénu Národního divadla. Společně se západem slunce to byl jeden z vizuálních vrcholů celého tripu!

Minsk se pomalu probouzí do dalšího slunečného podzimního dne a my vyrážíme k autobusu na letiště. Opar ranní mlhy ukazuje město v těch nejlepších barvách. Z jedné strany pozůstatky původní zástavby, z té druhé do nebe se tyčící skleněné mrakodrapy. Do toho občas člověk kráčející do kostela na mši... Lepší rozloučení jsme si ani nemohli přát.

BĚLORUSKO PŘEKVAPILO

Během cesty letadlem ještě zlepšujeme dovednosti v ruském jazyce. Vláďa umí vcelku zdatně číst, já zase trochu mluvit, takže makáme na slabinách. Já si proto louskám nadpisy z palubního časopisu jako prvňáček, který má v ruce svůj první slabikář. Mám z toho stejnou radost, jako když jsem složil svoje první české slovo.

Je konec a my jdeme vstřebávat zážitky, které jsme za posledních pár dní zažili. Bělorusko pro nás bylo jedno velké překvapení. Čekali jsme šedou, omšelou a lehce depresivní zemi. Namísto toho jsme viděli vcelku moderní velkoměsto, kde je většina domů opravená, všude cyklostezky, hezky oblečení lidé a koncentrace iPhonů je více než malá.

Autor: Jan Šamla a Vladimír Maroušek