Na lyžích napříč Grónskem

24. 6. 2019

Vždycky mě fascinovalo dorazit vlastními silami odněkud někam nebo uzavřít okruh okolo něčeho, a to různými způsoby. Mojí největší životní výzvou se stalo Grónsko. Tuto zemi jsem si zamiloval a málem jsem v ní zahynul, když jsem ji v roce 2011 přecházel na běžkách.

Grónský pevninský ledovec. Jak ve skutečnosti vypadá ten velký bílý flek na mapě? Žijí tam vnitrozemští obři a další bájné bytosti z inuitských mýtů a pověstí? Čtyřčlenná dánsko-česká výprava BIG ICE EXPEDITION 2011 napříč grónským ledovcem ze západu na východ urazila za 28 dní na lyžích téměř 600 km, a to v nejchladnějším dubnu, který byl kdy v této části světa zaznamenán. Cesta bílou pustinou může na první pohled připomínat dobrodružné klukovské výpravy, nedostatečná expediční příprava však může vést až k amputaci končetin či k smrti. Dovedete si přestavit, co to znamená jít měsíc na lyžích v třicetistupňových mrazech, neustálém větru a sněhových bouřích, kdy vaším jediným pětihvězdičkovým hotelem je malý stan, který si vezete s sebou na saních zvaných pulk?

PŘÍPRAVA NA EXPEDICI

Naši výpravu vedl třicetiletý Morten, bývalý elitní voják dánské armády se zkušenostmi z Iráku a Afghánistánu, ale také z kurzů přežití, které Dánové pořádali v okolí Luční boudy v Krkonoších. Dalšími dvěma účastníky byli dvacetiletí Dánové Mads a Kasper. Do Grónska jsme odletěli 8. dubna z Kodaně. Své těžké cestovní vaky se dvěma stany, dvěma vařiči, spacáky, karimatkami a potravinami na 28 dní jsme doplnili kanystry s benzinem do Primusů. Vodu s sebou brát nemusíte, tu si rozpouštíte ze sněhu. Abyste však mohli zapálit vařič, nesmí vám zmrznout benzín v zapalovači, takže zapalovač musíte nosit pod šaty po těle, třeba i několik. Pak jsme se převlékli do expedičního oblečení, v němž jsme strávili následující měsíc, naložili speciální běžky s kovovými hranami a tuleními pásy a pušku proti ledním medvědům. Za čtrnáctistupňového mrazu jsme vyrazili autem z Kangerlussuaqu směrem k pevninskému ledovci a po hodině a půl dojeli na konec cesty, odkud nás čekal dlouhý pochod na lyžích, za neustálého mrazu a větru, územím bez jediné známky života.

VYRÁŽÍME NA POCHOD

Při nástupu jsme se museli vydrápat v mačkách do zhruba 1 400 metrů nad mořem. Za prvních 8 hodin jsme zdolali vzdušnou čarou jen 8 km, s šedesáti kilogramy, které jsme táhli za sebou na saních. Pak jsme pokračovali na lyžích s tuleními pásy, denně 20–40 km při teplotě mezi -20 až -35 °C. Morten každé ráno vyhlásil azimut a jednou či dvakrát denně naši pozici zkontroloval podle GPS. Nesmíte jít moc rychle, abyste se nezpotili, ale ani příliš pomalu, aby vám nebyla zima.

KRIZE

První krize nastala po třech dnech, kdy Mads utrpěl vážné omrzliny a uvažovali jsme, že se kvůli němu všichni vrátíme, jenže Mads chtěl jít dál. Později jsme se s omrzlinami potýkali všichni. Musíte pořád hýbat prsty na rukou i na nohou, i když se zastavíte a odpočíváte. Večer si musíte ve spacáku dlouho masírovat chodidla. A to jsem jednou neudělal dostatečně a v obou palcích na nohou jsem ztratil cit. Po příchodu na opuštěnou americkou radarovou základnu jsem to chtěl vzdát, ale nakonec jsem se rozhodl pokračovat. Mnohem zásadnější krizí však byla otrava kysličníkem uhelnatým, který se uvolnil z vařiče do chodbičky stanu. Byl jsem několik minut v bezvědomí, ale dánští kolegové mě zachránili.

KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ

Na východogrónském pobřeží jsme se dávali dohromady asi tři dny (shodil jsem šest kilo) a pak jsem se svýma omrzlýma nohama docházel dva měsíce do kodaňské nemocnice, oba palce mi však zůstaly. Nakonec můžu směle konstatovat, že vše dopadlo dobře a proběhla pouze amputace koncového článku Madsova palce na levé ruce. Jeden trvalý následek však zůstal nám všem – že jsme Grónsku trvale propadli.

Autor článku: Zdeněk Lyčka