Cílem naší cesty se stal Raja Ampat. Jedná se o panensky nedotčenou, obtížně dostupnou krajinu nacházející se v nejzápadnějším cípu Papui. Tento skvost nabízí jedny z nejlepších podmínek pozorování podmořského světa, které je možné na naší planetě najít a také nezapomenutelné výhledy na ostrovy obklopené blankytnými lagunami.

Cesta do Sorongu 

Jen samotné řešení přepravy na toto odlehle místo nebyl snadný úkol. Jako cenově nejschůdnější varianta vyšla letenka ze Singapuru do Sorongu se dvěma přestupy. Ve výsledku nám cesta zabrala téměř devět hodin. Dopředu jsme měli rezervované jen ubytování v HamuEco lodge. Pokoušel jsem se také zařídit vyzvednutí na letišti a výlety na místě. Tyto pokusy však nevedly k valnému výsledku. Reakční doby oslovených společností byly většinou v řádech několika dní. A pokud už přišla odpověď, obsahovala vždy astronomické částky atakující 25000 CZK za dvou denní výlet s tím, že částku je možné sdílet s dalšími hosty. Neexistuje zde žádná databáze dalších uchazečů o výlet, takže nevíte, kdo kdy kam jede. V reálu to totiž vypadá tak, že každá lodge (domácí ubytování) nabízí maximálně šest pokojů, kdy je téměř nemožné vzhledem k odlišným termínům pobytu, výlet s dalšími hosty sdílet. Jediné, co se mi na diskuzních fotech podařilo zjistit, byl kontakt na Denniho z FB, který zde provozuje loď. U něj jsme se netrefili do termínu, tak mi poslal alespoň kontakty na další majitele lodí. Do Sorongu jsme tedy dorazili s velmi střízlivými představami, ale co následovalo, v mnohém předčilo naše očekávání.

Sorong aneb zařizování nezařaditelného

Přistáli jsme na letišti, které svými parametry zapadá do kategorie venkovských. Přepážky společností zde vypadají jako novinové stánky. Po přistání jsme začali zjišťovat, jak se přesuneme do Waisai, což je centrální přístav v Raja Ampatu. Nejsnazší variantou je letadlo, to však létá jen tři dny v týdnu v pondělí, středu a v pátek. Bohužel jsme se do žádného z nabízených dnů netrefili. Danni nám doporučil, abychom se po příletu dotázali na další informace v jediném turistickém centru v Sorongu v hotelu Le Meridien.

Z letiště jsme si tedy objednali taxi, žlutě zbarvenou verze starého minibusu, kde na vás všude koukají dráty a někteří pasažéři sedí na autobaterii. Zavírání dveří pak řeší důmyslný mechanismus špagátu vedoucího k řidiči. Taxikář nás za cenu desetkrát vyšší, než mají místní zákazníci, nejdříve dovezl do hotelu Mariat. Komunikaci komplikovala jeho znalost angličtiny, která byla na úrovni několika málo slov. Následně jsme si vzali další taxi, které nás dovezlo na požadované místo. Na recepci nám sdělili, že turistické centrum se otvírá až v devět hodin. Také jsme se dozvěděli, že zřejmě jediná schůdná možnost dostat se ve čtvrtek na Raja Ampat je lodí ve dvě hodiny z přístavu. Rozhodli jsme se využít pokoje v hotelu a po probdělé noci si alespoň trošku odpočinout. Další šok přišel při rozhovoru s pracovnicí turistického centra. Nejdříve nám potvrdila, že jedinou přijatelnou možností je již zmíněná loď. V našem případě to byla značná čára přes rozpočet, byli jsme nuceni strávit den a půl z našich čtyř dni vyčleněných na Raja Ampat v Sorongu. Ve dvouset tisícovém městě, kde není příliš lákadel, jak produktivně strávit čas. Hodně nás překvapila i cena druhé varianty. Pokud bychom si chtěli na přesun mezi oběma místy najmout soukromou menší loď, částka za překonání těchto 75 km by se pohybovala okolo 10 000 CZK. Jediné, co se dotyčná paní snaží zprostředkovat je ubytování v domácnostech. Jakýkoliv pokus o zařízení výletu po ostrovech končil slovy, že není možné se nikomu dovolat. Po předložení seznamu od Denniho zkusila na oko vytočit tři čísla. Všichni byli nedostupní nebo nezvedali telefon. Prý jsou zřejmě někde na moři. Poté jsme zkoušeli kontaktovat majitelku naší lodge. Což se povedlo až po několikátém pokusu. Telefony jsou zde spíš fotoaparátem než přístrojem určeným ke komunikaci. Dohodli jsme se, že se potkáme ve čtyři v přístavu ve Waisai. Další hosty na sdílení nákladů na výlet však nemá a ostatní lodge nebo domácí ubytování kontaktovat kvůli tomuto problému nebude. Jednalo by se zřejmě kvůli dostupnosti jednotlivých lidi v aktuálních podmínkách o nadlidský úkol. Jedinou variantou, kterou nám nastínila tak bylo, že zřejmě s námi pojede ještě minimálně dalších šest turistu na lodi, tak se prý mohu pokusit zorganizovat něco sám. Do přístavu jsme vyrazili dříve s myšlenkou, že si zde koupíme nějaké místní pochutiny. Po příjezdu do přístavu, nám bylo jasné, že to s tím jídlem to nebude tak slavné. Nachází se zde jen malý obchůdek a pár místních stánkařů. V okolí bylo vyprahlé a často se z povalovaly odpadky. Ty se zřejmě díky větru či neohleduplnosti místních povalují i na mořské hladině. Nepořádek, který jsme znali z předchozích indonéských destinací zde dosahuje téměř dvojnásobných rozměrů. Je jedině dobře, že toto tvrzení neplatí také o Raja Ampatu. Kde je i díky malé populaci čisto.

Trajekt do Raja Ampatu

V přístavu jsme potkali další turisty, francouzský pár cestující v hodně budget režimu. Snažil jsem se jim nabídnout sdílení jednoho ze dvou nejkrásnějších výletů. První byl vzdálenější Wayag za cca 22 000 CZK na dva dny. Druhý bylo pak bližší Piyanemo za 14 000 CZK na dva dny. Obě částky zahrnovaly cenu za loď včetně jídla a ubytování. Při vyslovení cifry se slečně protočily panenky a bylo mi jasné, že oni se k nám nepřidají. Na lodi, která měla kapacitu tak okolo 200 lidí jsem se dal do řeči ještě s rakouským párem. Tam vypadala situace o poznání nadějněji. Ale jejich představa byla mírně odlišná. Očekávali, že za nižší částku uskuteční čtyřdenní výlet na Piyanemo, což u nás byl problém s termínem návratu vázaným na zpáteční letenku. Dohodli jsme se, že to nějak zkusíme doladit v přístavu. Mezitím Rakušany i nás oslovil jeden místní provozovatel domácího ubytování a začal slibovat, se o nás postará a vše zařídí. Vzhledem k již existující rezervaci jsem ho poprosil, zda je možné vše v klidu doladit v přístavu, kde jsme se měli potkat s Hasnou, majitelkou rezervované lodge. Situace se pak měnila velmi rychle, Rakušany Papuánec přesvědčil ještě během plavby. Nabídl bezkonkurenční cenu a ještě zlanařil další turisty. Náš dvoudenní program se mu v tu chvíli nehodil do plánů a tak prohlásil, že nechce Hasně konkurovat. Když jsme sedli do lodi směr lodge znovu zkoušel nabízet varianty, ale už jsme neměli zájem nic řešit. Rozhodli jsme se, že podnikneme jednu z nabízených tour sami.

HanuEco Lodge

Cesta do lodge trvala asi 10 minut, po příjezdu jsme si půjčili šnorchly a za chvilku jsme se již kochali podmořským světem. Rozmanitost korálů zde byla dechberoucí, viditelnost asi nejlepší z míst co jsem kdy navštívil. Po šnorchlováni jsme trávili čas rozhovorem s holandským párem, který byl v lodgy také ubytován. Jejichž předkové pocházeli z Indonésie. Vyprávěli nám velmi zajímavé historky o otcích, kteří bojovali v holandské armádě umístěné v Indonésii za druhé světové války. Pak byli donuceni se i s rodinami přesunout do Holandska, kde během krátkého času přišli o zaměstnání a museli se všemožně protloukat. Mezi tím nám pracovníci lodge připravili znamenitou večeři, kterou jsme si vychutnali při západu slunce. Poté jsme probrali podrobně varianty výletů, včetně fotografii. Wayag je vzdálený asi 4 hodiny jízdy lodí, po cestě byla možnost dvou šnorchlovacích spotů. Samotný Wayag nabízí dvě místa, kde se doslova šplhá na vrchol skály, jedná se o náročnější výstupy bez jištění. Výhled je však znamenitý. Co se Piyanema týká, nabízí o něco horší výhledy, stoupá do nižší výšky. Jsou zde tři místa, v tom hlavním nedávno otevřeli dřevěné schodiště, výstup je bezpečnější. Cesta sem trvá jen něco přes 2 hodiny, zpříjemníte si ji čtyřmi šnorchlovacími zastávkami a také navštívíte další zajímavá místa. Mezi ně patří jeskyně a dvě domorodé vesnice. S přihlédnutím na omezený čas a i tak už trochu hektický program, zvolili jsme pohodovější Piyanemo.

Výlet na Piyanemo

Časně ráno jsme tedy vstali, posnídali a vyráželi na naše dvoudenní dobrodružství. Prvním zastávkou byl Sand bank Kri. Jedná se o velmi malé písečné ostrůvky vykukující z blankytně modré laguny. Místo bylo jako stvořené pro fotografování. U ostrova Kri jsme se ještě zdrželi na šnorchlování. Mužství rybek bylo ohromující. Naší další zastávkou byla domorodá vesnice Yenbuba Jetty. Jednalo se o zajímavé zpestření, kde si během krátké zastávky vytvoříte představu o tom, jak místní lidé žijí. Poté jsme krátce šnorchlovali na Manta Pointu, které bylo asi jediným zklamáním. Byli jsme namlsaní po Komodu, kde jsme měli třímetrové manty téměř na dosah ruky. Zde jsme však viděli jen jednu mantu a to ještě z poměrně velké vzdálenosti při horší viditelnosti. Vše nám však vynahradila další místa. Druhá navštívená vesnice na ostrově Arborek stála za to. Hrající si děti a taková celková větší útulnost dodávala celému místu výjimečnou atmosféru. Po návštěvě vesnice jsme zamířili opět pod vodu. Šnorchlování bylo perfektní. Kůly, které drží molo, byly obrostlé korály a rybky je okusovaly téměř u hladiny. Mořské útvary znovu hrály všemi barvami. Poté nás čekal přichystaný oběd a hodinová cesta k vrcholkům Piyanema. Ještě před prohlídkou tři slíbených míst jsme se krátce zastavili v domácnosti, kde jsme měli trávit noc. Potkali jsme staré známé Rakušany doprovázené papuánským podnikatelem z lodi. Dozvěděli jsme se, že zde nemají už volné místo a budeme muset zpět na Arborek. Náladu jsme si však nechali zkazit.

Vrcholky Piyanema

První bod byl dostupný po schodišti a byl ze všech nejkrásnější. Z výšky asi 200 metru se vám nabídne výhled na několik ostrovů obklopených lagunami. Pohled byl doslova dechberoucí. Jedná se o jedno z nejkrásnějších míst, které jsem kdy měl možnost navštívit. Poté jsme vyrazili k místu pro svůj hvězdovitý tvar nazvanému Star lagoon. Zde je nutné vyšplhat se na vrcholek jednoho z ostrůvků. Cesta zabere tak 10 minut, nepříjemná je ostrost skal. V jednom místě se mi kousek špičky, na kterém jsem stál, ulomil a já sedl na tuhle ostřejší zeminu, bylo to však v místě, kde bylo jen minimální riziko pádu. Výhled je zde však nádherný. Třetí bod je z mého pohledu nejméně zajímavý. Jedná se o výstup v pohodovém terénu, kde je možné ostrůvky vidět z jiné perspektivy. Atmosféra tohoto místa nás natolik pohltila, že jsme se vrátili k majiteli obydlí s myšlenkou, zda nás nenechá přespat alespoň v opuštěné chatě na jednom z ostrovů. Po krátkém rozhovoru se najednou místo našlo. Celé to vypadalo, jako by zaloboval podnikatel z lodi. Ale to už teď není podstatné. Za chvilku jsme si již pochutnávali na kokosovém ořechu. Z jeho části se dá vytvořit jakási lžička. Tou po vypití lahodného nápoje a po rozseknutí můžete vyškrabat vnitřek. Na místě jsme potkali peruánského energetického inženýra. Který nám líčil své zážitky z cest a vyprávěl o své rodině. Později odpoledne jsme společně vyrazili navštívit znovu první bod. Zde jsme potkali skupinku papuánských studentů. Ti nás následně přesvědčili, abychom tvorbě selfee, který možná útočil na světový rekord v počtu osob zachycených tímto způsobem. Po návratu jsme si na pláži vychutnali západ slunce. K večeři nám posádka přichystala několik místních specialit, o které jsme se podělili s naším peruánským parťákem. Zbytky z večeře jsme nakrmili žraločí mláďata, co pobývaly pod vilami na vodě, kde jsme trávili noc.

Cesta zpět do Waisai a kocourkov v Sorongu

Následující den nás čekala další zajímavá místa. Prvním z nich byl Genes cave. Při cestě jsme se prokličkovali s naší loďkou houfem ostrůvků. V ranním slunci jsme si nerušeně společně s posádkou užívali okamžiky, kdy vám přijde, že na světě existuje jen vaše loď. Byly to chvíle bezstarostnosti a euforie. Vzniklo i několik veselých momentek. Jeskyně se nachází na jednom z ostrovů a obsahuje několik zajímavých útvarů. I zde jsme pokračovali v bláznivých záběrech. Dalším místem, které jsme měli možnost vidět, byla Kabuy bay, zátoka s několika obydlími. Posledním bodem našeho programu byl ostrov Urai. A opět oblíbené šnorchlování. Dva členové posádky nalovili ryby, které mezitím grilovali. Jako ochucovací prvek použili kokosové mléko. My se mezitím kochali podmořskou krajinou. Zrovna, když jsem si říkal, že můj další osobní cíl bude potápěčský kurz, uviděl jsem v nedaleké blízkosti plavat jednoho z nejjedovatějších mořských hadů. Opatrně jsem se otočil a upaloval pryč. Na mém původním nápadu to nic nezměnilo, ale je to varování, aby člověk neztrácel respekt a také je dobré si chování podmořských tvorů nastudovat. O své zkušenosti jsem se podělil s kuchařskou z naší posádky, která mi zas sdělila, že viděla langustu. Toto byla vše vypovídající zkušenost, že lidé zde jedovaté hady berou jako běžnou součást života. Mé pocity byly mírně rozdílné a respekt z hada u mě i po delší době zůstal. Nicméně podmořský život je zde bohatý a nabízí opravdu mimořádné zážitky. V době šnorchlováni na pláži přistála loď s domorodými dětmi. Bylo milé pozorovat, jak si hrají. Poté jsme si pochutnali na rybě a asi nejlépe vyzrálém kokosu, kterých jsme za náš výlet ochutnali velké množství. Byla to krásná tečka za dvěma dny, během kterých jsme si stihli naši posádku, co se o nás starala vskutku oblíbit. Vraceli jsme pak s pocitem, že jsme zažili něco mimořádného a trošku se smutkem, že tato část cesty končí do přístavu. Naše posádka však mírně popletla časy, protože v sobotu jede loď místo ve dvě v už v jedenáct. Byl z toho trošku kvapík. Dá se říct, že jakási nesystematičnost či bezstarostnost, kterou tu všichni vyznávají, nám skoro přidělala nemalý problém. Vše se podařilo stihnout. I když blokování velkého už jedoucího trajektu naší malou loďkou i nastupování, kdy nás posádka vytahovala na palubu, budou navždy patřit k nezapomenutelným zážitkům. Stejně jako trojice různých taxíků pokrývající jen malou oblast z celkových asi deseti kilometru trasy. To byla zase zkušenost, která přišla po příjezdu do Sorongu a ubytování v hotelu. Když jsme chtěli vyrazit na průzkum města a náš první cíl byl obchod se suvenýry. Na hotelu mi sdělili následující možnosti. Vzít taxi, dvakrát přesednout nebo půjčit si na hodinu auto případně stopnout si taxi motorku. Samotná nabídka triček s logem Raja Ampat nebyla nic moc, především co se kvality materiálu týkalo. Po cestě zpět jsme se krátce prošli. Jak lidé viděli naše vybavení v podobě zrcadlovky a kamery prosili nás o záběr a snažili se různě pózovat. Bylo milé pozorovat, kolik radosti jim člověk přinesl takovou drobností. Pak jsme se ještě zastavili v supermarketu nedaleko hotelu Maridiat. A vrátili jsme se na hotel, kde fungovalo vše trošku jako v kocourkově. Celkový dojem z Papui nám to však nemohlo nezkazit. Zůstaly mi zde dva restíky v podobě návštěvy Wayagu a zkoumání podmořských krás v roli potápěče, ale i nebýt těchto dvou bodů rád bych se do této oblasti znovu vrátil.

 

Autor článku: Tomáš Sýkora