Přechod Madeiry - ostrova věčného jara

Důvod, proč je Madeira nazývána ostrovem věčného jara, je naprosto zřejmý. V momentě, kdy člověk vystoupá vysoko do hor, teploty obvykle nepřesáhnou 25°C, současně ale neklesnou pod 15 °C. Srážky i vítr jsou na tomto rozmanitém ostrově také velice běžné a počasí se zde může změnit z minuty na minutu, stejně jako úchvatné scenérie. Díky těmto ideálním teplotám jsem se Madeiru rozhodla přejít z východu na západ, a to sama se 6 kg batohem, ve kterém se skrýval můj příbytek v podobě plachty a spacího pytle.

Ponta de São Lourenço: nejvýchodnější útesy ostrova

Mým prvním cílem, kde jsem zároveň strávila svou první noc, se stala tato půvabná skaliska. Jedná se o velice specifickou část ostrova, kterou zde už jinde nepotkáte. Měla jsem štěstí, že jsem do Ponta dorazila až na večer, a tudíž si to tu užila bez davů turistů. Našla jsem kemp se závětřím ve tvaru srdce a užívala si noc za šumu moře. Následující den moje první kilometry vedly po občas až děsivých útesech, ovšem s úžasnými výhledy.

Riberio Frio: Je libo čerstvého pstruha?

Dále jsem se podél krásného vodního kanálu dostala až do vesničky, která má opravdu výstižný název Riberio Frio. Jsou zde totiž sádky se pstruhy, na kterých si můžete následně pochutnat na mnoho různých způsobů. Po celém dni chůze vám pochopitelně vyhládne a tak jsem si poručila pstruha velkého, grilovaného. Když jsem dojedla a servírka se přišla zeptat, zda si dám dezert, byla trošku v údivu, když jsem si místo dezertu objednala dalšího pstruha, tentokrát v uzené verzi. Při delším chůzi člověk spálí až třikrát tolik kalorií než normálně, potřebovala jsem je tedy pochopitelně doplnit.

 Vyhlídka Balconi

Další místo na Madeiře, které má naprosto výstižný název. Z tohoto balkonu byl totiž výhled tak dech beroucí, že jsem tam strávila bezmála hodinu a pozorovala rychle plující mraky. Stanula jsem tak pod proslulými vrcholky Pico de Ruivo a Pico Ariero. Přišlo mi až neuvěřitelné že tyto monstrózní hory jsou můj cíl pro dnešní večer.

MIUT - Madeira Island Ultra Trail

Cestu přes nádherné hory mi maličko znepříjemnil závod, který se koná na Madeiře každý rok. Jedná se o trasu přes celý Ostrov. Je zde několik obtížností s nejdelší trasou o 115 km. Ta byla dost podobná té, kterou jsem šla já, s tím rozdílem, že to co já ušla za 5 dní, oni uběhly za jeden. Ačkoli nebylo příjemné se na úzkých stezkách běžcům vyhýbat, nakonec jsem si to zábavné udělala. Všimla jsem si, že každý závodník má u čísla i vlajku, a tak jsem pozorovala tu různorodost běžců opravdu z celého světa, samozřejmě včetně Čechů a ty jsem pochopitelně podporovala hlasitým burácením.

Pico Ruivo: Nejvyšší hora Madeiry

Denní cíl jsem splnila a opravdu se mi povedlo spočinout na nejvyšší hoře Madeiry (1862m.n.m.). A to ještě ten samý den, kdy jsem na ní koukala téměř z jejího úpatí.  Večer mi zpříjemnil krásný západ slunce spolu s organizátory závodu na chatě pod vrcholem. Pohostili mě typickým a velice chutným Madeirským koláčem, ještě chutnějším meruňkovým likérem a, světe div se, Becherovkou! Samozřejmě jsem si neodpustila je informovat o tom, že se jedná o nejoblíbenější drink našeho milovaného pana prezidenta.

Levády: vodní kanály

Madeira je protknuta obrovskou sítí vodních kanálů, takzvaných levád. Jedná se o jednu z nejpřístupnější sítí vodních kanálů na světě. Ta nejznámější na Madeiře je pravděpodobně 25 Fontes. Končí u vodopádu, který se opravdu skládá zhruba 25 malých pramínků. Je to jedno z nejnavštěvovanějších míst na Madeiře. Díky tomu, že jsem spala hned vedle levády, jsem si přivstala a měla celý vodopád pouze pro sebe. Přechod, který byl zhruba 120 km dlouhý, jsem zvládla za 5 dní.

Květinový festival ve Funchalu: náhodné setkání se spolužačkou po 8 letech

Každý rok na začátku května se v hlavním městě Madeiry koná květinový festival. Po celém městě tak můžete vidět obrovské květinové instalace a během víkendu se centrem prohánějí květinové vozy plné děvčat, doprovázené tanečníky. Je to vskutku krásná podívaná. Měla jsem možnost pozorovat tvorbu jednoho vozu a celkem mě šokovalo, že každá orchidej pocházela z Afriky a byla zvlášť balená v plastu. Takových se použilo tisíce a za 2 dny, když stále byly ještě krásné, bohužel letěly do koše. Když jsem se jedno odpoledne procházela a kochala květinami v ulicích Funchalu, naprostou náhodou jsem narazila na spolužačku z vysoké školy, kterou jsem už neviděla asi 8 let. Ne nadarmo se říká, že svět je tak malý jaký si ho uděláme.

Text a foto: Michaela Hrdá – „Miskephotos“