Zpět na výpis
Cestovatelský blog

Zakarpatské pastorále – toulání s šuhajovskou legendou v zádech

Rubriky

Zakarpatská oblast Ukrajiny, bývalá Podkarpatská Rus, byla za první republiky součástí Československé republiky. Přímých pamětníků mnoho nezbývá, ale informace o jednom z mála pozitivních historických období se předávají z generace na generaci a český poutník je stále vítán a ctěn jako vzácná návštěva.

Usť Čorna – Koločava: Camel Trophy po ukrajinsku

Usť Čorna je malebná vesnička pod poloninou Krasna. Sedíme v místní kolibě a domlouváme si pronájem náklaďáku, který by nás odvezl pod hřeben s cílem dojít po svých do Koločavy. Večírek se rozjíždí ve velkém stylu. Každý dobrý obchod je třeba řádně zapít a náš řidič se evidentně netají tím, že má problémy s alkoholem, protože ho nikdy není dost.

„Molodci, Georii!“, začíná kolem půlnoci špatně artikulovat, „proč se škrábete po horách?! Proč se neválíte u moře?!“ Nějak se nám nechce reagovat a když poručí další rundu, začínáme tušit, že zítra hned tak neodjedeme. Kolem jedné nebo druhé ráno se zdá, že náš šofér dostal rozum: „Kluci, musím se vyspat!“ a vrávoravě se zvedá od stolu. Když se ani na podruhé netrefí do dveří a má problémy stát, je nám jasné, že ho musíme doprovodit domů. Chvilku ho neseme, chvilku podpíráme. Sergej se dušuje, že ráno určitě přijede včas a že zase až tak moc opilý není.

Nakonec jsme přeci jen odjeli, ale s více než tříhodinovým zpožděním. Sergej se sice při nastupování stále motal, ale už mu alespoň bylo trochu rozumět. Projíždíme malebnými vesničkami Ruska a Německa Mokra a za druhou jmenovanou překonáváme hluboký brod a korytem řeky stoupáme do sedla nad Koločavou. Ani se nám nechce věřit, že tudy kdysi po kvalitní silnici projížděla osobní auta a cesta z Usť Čorne do Koločavy jim trvala jen necelé dvě hodiny. Dnes je tato silnice neprůjezdná a při složitém přejíždění z jednoho údolí do druhého ztrácí místní několik dlouhých hodin za volantem.

Náklaďák nás vyložil někde pod hřebenem poloniny Krasna. Stoupáme nazdařbůh hustým lesem a pak travnato-kamenitou strání na hřeben. Kdysi se zde přes hory stavěl plynovod, a protože Ukrajinec je člověk, který si servítky nebere, válí se po svazích spousta nepotřebných trubek.

Svahy a hřebeny travnatých polonin jsou intenzívně využívány k pastevectví. Bačové zde se svými stády pobývají obvykle od konce května do konce září. Doba jejich pobytu v horách je přímo závislá na množství sněhu. V zimě se v horách se stády ovcí, koz a krav žít nedá a je potřeba chladné měsíce přečkat v údolích a stáda krmit nashromážděným senem. Sotva ale odtaje poslední sníh, dojde k nezbytné opravě salaší, hory ožijí, jako již po staletí, každoročním pasteveckým ruchem. Do Koločavy scházíme kolem malebných salaší a oborohů, kde se suší seno na zimu.

Nikola Šuhaj – fenomén, legenda a novinářská kachna

Postavu dnes již legendárního zbojníka, lupiče a vraha zpopularizoval ve svém románu „Nikola Šuhaj loupežník“ prozaik, novinář a publicista Ivan Olbracht. Dobových materiálů a policejních spisů se mnoho nedochovalo. Z výpovědí pamětníků a Nikolovy ženy Eržiky lze alespoň částečně poskládat mozaiku života známého zbojníka.

Nikola se narodil 3. května 1898. Uprostřed první světové války byl odveden na vojnu. Naučil se podepsat a v okamžiku, kdy dostal do ruky pušku a náboje, dezertoval. Na útěku prokazatelně zabil dva maďarské četníky, kteří ho pronásledovali. V létě roku 1919 si přišel pro Eržiku, svou dávnou lásku. Její otec ale nechtěl o svatbě ani slyšet. A není divu! Vždyť, kdo by chtěl dát svou jedinou dceru člověku, který má pověst zloděje, násilníka a vraha. Jak Eržika později vypověděla, pohrozil prý Nikola otci, že když ji nedostane za ženu, zapálí dům. Otec dostal strach a sňatku již dál nebránil.

Chvíli se zdálo, že Nikola dostal rozum. Začal stavět dům, pracoval na poli i v lese. Zima na přelomu let 1919 a 1920 byla ale velmi krutá a Nikola ze zoufalství a hladu ukradl soudek brynzy, a když pak ještě ze žárlivosti zastřelil strážníka Hrabala, který mu údajně chodil za ženou, byla na jeho dopadení vypsána odměna závratné výše. Za 300 Kč totiž bylo tehdy možné postavit dům a koupit si pár koní. Nikola se svým bratrem a občasnými kumpány přepadal kupecké vozy vracející se z trhů v Chustu a proslul také mimo jiné i tím, že používal střely typu dum-dum. Náboje měly rozříznutou špičku a oproti normální kulce způsobovaly větší zranění.

Problematická dostupnost lesů a polonin kolem Koločavy a kusé zprávy pravděpodobně zapříčinily to, že se československý tisk hledající senzaci začal informovat o kauze „Nikola Šuhaj“ přinejmenším zkresleně. Objevovaly se „zaručené“ zprávy o vůdci zlodějů a zbojníků, který vede skupinu několika set mužů, o skupině vlastnící moderní střelné zbraně a o nevyčíslitelném bohatství Nikoly a jeho bratra Jury.
15. srpna roku 1921 přišli na četnickou stanici Nikolovi kumpáni s oznámením, že na polonině Žalooka leží mrtvý Nikola se svým bratrem a dožadovali se vypsané odměny. Četníci měli z Nikoly takový respekt a strach, že se nejprve notně posilnili v putyce a teprve se soumrakem vyrazili na poloninu. Chvíli předstírali přestřelku a stříleli a kopali do bezvládných těl a teprve potom je přenesli na policejní stanici.

Pastevci, kteří zradili a zabili Nikolu, byli nakonec jedenáct měsíců ve vězení a žádné odměny se nedočkali. U Nikoly byla nalezena puška a 80 nábojů. Jeho bratr měl u sebe 20 nábojů, tlumok a dva chleby. Žádné bohatství se nikdy nenašlo. Zůstaly jen legendy, domněnky a nespočet nezodpovězených otázek.

Koločava – vesnice s Nikolovým odkazem

Koločava je vesnice na západní Ukrajině ležící v Mižhirském rajónu Zakarpatské oblasti na jižní hranici Siněvirského národního parku. V místní škole můžeme navštívit muzeum Ivana Olbrachta, které připomíná pobyt a působení tohoto československého novináře, publicisty a prozaika v Koločavě. Natálie, učitelka a správkyně muzea, zaníceně popisuje exponáty a my pomalu nasáváme místní atmosféru. „Děcka, pojďme na pivo!“, navrhuje kamarád. Venku je dusno, paří sluníčko a tak je návrh s povděkem přijat. Nedaleko od školy je „česká“ hospoda s českým pivem a skvělou polévkou v nabídce.

Zatímco jsme se družili a věnovali se společenské konverzaci, teplota venku trochu klesla. V Koločavě máme ještě jeden cíl. Rádi bychom se podívali na jedno z největších turistických lákadel a navštívili hrob Nikoly Šuhaje a jeho ženy Eržiky. Na hřbitově potkáváme skupinku malých dětí s hrníčky v ruce.

„Ahoj“, zdravíme, „mohli byste nám, prosím, ukázat hrob Nikoly Šuhaje?“

„Jasně, pojďte za námi“, kyne nám malý chlapec, „my k němu jdeme na borůvky.“

Míříme do odlehlé části hřbitova. Prudké svahy jsou porostlé borůvčím a nikde žádný kříž. Dříve tu stály kříže dřevěné, které se ale postupem času rozpadly. Nikolův hrob byl později obnoven. Nalézáme ho až u plotu v nejzazší části hřbitovního areálu. Nic než jednoduchý kovový kříž, obrácený kyblík a několik umělých květin, takový je hrob slavného zbojníka. Místo posledního odpočinku jeho ženy se nachází v novější části hřbitova a je o poznání udržovanější a zdobnější.

Jubijelní karpatská stezka – chvála Klubu českých turistů

Kdo by si myslel, že turisté objevili Zakarpatskou oblast až v posledních letech, mýlí se. Pravdou sice je, že se tu turistika začala rozvíjet až v prvních letech po připojení oblasti k Československé republice a období, které by umožňovalo vybudovat síť značených cest a ubytovacích kapacit, netrvalo dlouho, přesto se Klubu českých turistů podařila nevídaná věc. Nejenom že vydal celou řadu turistických průvodců a map, ale dokázal v roce 1928 vytyčit 343 km dlouhou tzv. Jubilejní karpatskou stezku. Tato značená turistická trasa procházela celou Podkarpatskou Rusí od Užgorodu přes Volovec, Koločavu, Jasiňu až na Hoverlu a pohraniční Pop Ivan.

Karpatský národní přírodní park – co kopec, to rarita

Je vidět, že se pohybujeme v turisticky hojně navštěvovaných horách. Nové až přehnaně zodpovědné turistické značení dělá z přechodu hřebene za hezkého počasí vcelku snadný výlet. Samotný hřeben je spíše povlovný a nevykazuje velkých výškových rozdílů.

Každý ze tří vrcholů na hlavním hřebeni má nějakou raritu, nějakou zajímavost. Na vrcholu Pietroše si říkám, že zima nechová úctu k náboženským stavbám. Krásná dřevěná kaplička i železný kříž nezvládly nápor nevídané sněhové nadílky a silného větru. Kříž musí podpírat dřevěné trámy a kaplička nemá strop. Věžička se válí převrácená na zemi. Přesto je z vrcholu nádherný kruhový rozhled.

Pokračujeme dál a první den končíme pod Hoverlou. Po nádherném romantickém večeru a krvavým západem slunce se chystáme na závěrečné stoupání. Na vrcholu nevěřím svým očím: „To snad není možné!“, ukazuji na přivázané igelitové pytlíky, které se třepotají ve větru a při troše fantazie připomínají tibetské modlitební praporky. Vedle se na hromadě válí použité PET lahve. Tak takhle nějak vypadá „východní“ třídění odpadů v praxi. Nikdo to tu moc neřeší a vypadá to hrozně.

Další nepochybnou raritou hřebene je bývalá meteorologická a astronomická observatoř na Pop Ivanu. Monumentální stavbu nechala v letech 1936 – 1938 postavit polská vláda. Svému účelu však sloužila jen jeden jediný rok do začátku druhé světové války. Od té doby budova neutěšeně chátrá a na zdivu a propadlých stropech se neúprosně podepisuje zub času. Při prvním pohledu si říkám, koho napadlo postavit na tak nádherném kopci, tak hrůznou a nevkusnou stavbu. Ale na druhou stranu stále poskytuje docela dobrý úkryt před nepříznivým počasím.

Cestou do údolí se zastavujeme u jedné salaše. Chvilku se snažím svou lámavou ruštinou poptat na cestu a život, ale po chvilce se obtloustlý chlapík podívá na můj batoh a zeptá se: „Ty, a nejsi Ty náhodou z Čech?“, nevěřím vlastním uším. Po chvilce sedíme u jednoduchého dřevěného stolu a u stakanu vodky se nám jako už mnohokrát v této čarokrásné zemi jako kniha otevírá další lidský osud. Nikola ztratil práci, a protože musel uživit rodinu, odešel za prací do Čech. Jak sám říká, neměl se špatně a pět let pracoval poblíž Kolína na vodních stavbách na Labi. Jako nespočet dalších ale neměl pracovní povolení a když na něj přišla cizinecká policie, musel s razítkem „nežádoucí“ opustit Českou republiku. „A teď sis pořídil stádo ovcí a živí tě pastevectví?“, zjišťuji další podrobnosti. „Je to moje práce a jsem rád, že ji mám“, říká, „ale ta stáda nejsou moje. Ovce patří různým rodinám z vesnice a platí mě za to, že se o ně přes léto starám“. Připíjíme si na zdraví a lepší zítřky a jdeme si každý svou cestou a já mám zase o čem přemýšlet.

Zakarpatská oblast – ideální místo pro romantické tuláky

Oblast Zakarpatské Ukrajiny není veliká, přesto skýtá nepřeberné možnosti pro bezbřehé toulání se po nebetyčných travnatých hřbetech zdejších kopců, poznání kousku společné historie i nezapomenutelná lidská setkání. Stále jsou zde horské skupiny, kde cestu jen tušíme a spoléháme se na svůj instinkt a odhad situace. Pastevci jsou usměvaví, příjemní a pohostinní a z vyprávění svých rodičů a prarodičů znají období, kdy zde byly za první republiky budovány školy, úřady a silnice. Český turista je zde stále vítán s úsměvem a otevřenou náručí.

 

Autor článku:  David Hainall