Autostopem v Makedonii

30. 3. 2020

Autostop v Makedonii fungoval většinou skvěle. Překrásné městečko Kratovo proslulo těžbou cenných kovů. Na hoře Kokino stávala ve starověku významná astronomická observatoř. K úchvatným skalám někdy ani cesty nevedou. Rozvaliny antického města Stobi uchvátí jedinečnými mozaikami. Největší stále tekoucí makedonský vodopád u vsi Smolare.

CESTA Z ČECH DO MAKEDONIE

Prvního srpna roku 2017 odjíždím autostopem do Bývalé jugoslávské republiky Makedonie. U benzínové pumpy na D1 poblíž Průhonic u Prahy se dohodnu s bosenským kamionistou na svezení k velkému parkovišti kamionů u Jihlavy. Protože šofér ale musí dodržet dlouhou pauzu, vystupuji a zjišťuji, kdo z parkujících řidičů jede ve směru na Brno, pokud možno i přímo na Slovensko nebo dokonce do Maďarska. Přicházejí dva Rumuni a sami nabízejí odvoz až někam za Budapešť. Nabídku přijímám. Uprostřed noci se nechám vysadit u frekventovaného motorestu. Na trávníku rozkládám svůj spacák a ukládám se ke spánku. Následující den se mi navzdory velkému počtu tankujících řidičů nedaří najít nikoho, kdo by jel ve směru k srbským hranicím, případně by byl ochoten vzít stopaře. Pročekám zde až do pozdního odpoledne. Po příjezdu do Srbska se brzy stmívá. Nocuji opět v blízkosti benzinky s motorestem. Za městem Niš dálnice končí. Konečně mohu začít stopovat klasickým způsobem. Zastavuji auto vřelé italské rodinky. Díky ní se pohodlně dostávám rovnou do Makedonie.

Původně jsem předpokládal, že v této zemi, která je jen o trochu větší než naše Morava, zůstanu pouhé dva týdny. Nakonec jsem tu strávil celý jeden měsíc. A to jsem stihl procestovat více méně jen její východní část, region s minimální turistickou návštěvností.

Autostop v Makedonii fungoval většinou skvěle. Rovněž s noclehy problémy nebývaly. Zpravidla jsem nocoval ve spacáku pod širým nebem, případně po různými přístřešky. Raní teploty se pohybovaly v rozmezí příjemných 15. – 21. stupňů Celsia. Občas se mi dostalo i pozvání na nocleh od pohostinných Makedonců.

STAROBYLÉ KRATOVO A ZKAMENĚLÁ SVATBA

K nejzajímavějším místům východní části země patří poklidné městečko Kratovo. Zasazené do kopcovité krajiny si uchovalo několik starobylých obloukovitých mostů z dob turecké nadvlády. Ve středověku se stalo jedním z nejvýznamnějších balkánských nalezišť zlata a dalších cenných kovů. Tehdy se zde usadili Němci, kteří ovládali těžařské technologie. Mimochodem k německé kolonizaci spojené s těžbou ušlechtilých kovů docházelo i jinde na Balkáně. A také u nás. Například v Jihlavě a Kutné Hoře.

Nedaleko Kratova se nachází přírodní rezervace zvětralých slepencových skal. Protože připomínají lidské postavy, váže se k nim legenda o zkamenělých svatebčanech rouhajících se proti Bohu. Za odpoledního horka procházím bizarní skalní útvary zcela sám. Na přilehlé parkoviště pro turisty za celé dvě hodiny nepřijelo jediné auto. Vstupné tu nikdo nevybírá. Není se čemu divit. Stejně by tu kvůli malé návštěvnosti asi moc neutržili.

HORA KOKINO, STAROVĚKÁ OBSERVATOŘ

Poblíž srbských hranic neopominu vylézt na pozoruhodnou horu Kokino, na jejímž rozeklaném skalnatém vrcholku stávala ve starověku astronomická observatoř. Údajně bývala podobně významná jako pozorovatelna hvězd a planet ve Stonehenge nebo Abú Simbel. I když Kokino dosahuje nadmořské výšky 1030 metrů, je snadno dostupné. Až téměř k vrcholu vede asfaltová silnička spojující drobné vesničky a samoty. Pěšky zbývá už jen zhruba půl kilometru prudkého stoupání.

SKRYTÉ SKALNÍ ÚTVARY

Některé jiné přírodní výtvory v Makedonii již tak snadno přístupné nejsou. Cesty k nim buď nevedou, v lepším případě nejsou vůbec značené. Například k zajímavým slepencovým skalám u vesničky Novi Istevnik jsem se musel prodírat křovím a procházet vyschlým korytem potoka. A úchvatná vápencová skalní stěna na úpatí hory Bogoslovec poblíž městečka Sveti Nikole se hledá ještě hůře. Obnažená vápencová vrstva usazeniny se v rámci horotvorných procesů pootočila o devadesát stupňů. Okolní méně pevné horniny zvětraly a byly odplaveny. Zůstala pouze ona vápencová symetrická část s pozoruhodnými pravidelnými prasklinami. Tento skalní útvar připomíná stěnu postavenou nějakými obry. Ne nadarmo se na nazývá Ďáblova zeď. Na poprvé jsem tento jedinečný přírodní výtvor nenašel vůbec. Teprve druhý den jsem byl úspěšný. Pomohl mi vinař Pavel, který bydlí asi v deset kilometrů vzdálené vsi. Několik let pracoval v České republice a během této doby se naučil docela obstojně česky. Pohostil mne různými odrůdami hroznového vína a pak odvezl po prašné silnici asi šest kilometrů na vrchol Bogoslovce, kde pak už jen ukázal směr. Z vršku hory není Ďáblova zeď vůbec vidět. Ta se ukáže až během sestupu po jižním strmém svahu, do kterého se pěkně opírá slunce. Nikde žádná cesta. Jen kameny a bodláčí. Četné rokle se musí namáhavě obcházet.

STOBI, RUINY ANTICKÉHO MĚSTA

Makedonie určitě potěší milovníky archeologických lokalit starověkých měst. Stobi bývalo metropolí království Paeonů, které zaujímalo velkou část současné Severní Makedonie. Teprve když tento státní útvar ovládl Filip II. Makedonský, rozšířil se název Makedonie i na toto území. A tak je tomu dodnes.

Město stávalo na významné obchodní stezce spojující Řecko s oblastí Dunaje a střední Evropou, což zajisté přispívalo k jeho prosperitě. Dodnes lze obdivovat základy antického divadla, paláců, pohanských chrámů, synagogy a kostelů. Na podlaze baptistéria z 5. až 6. století našeho letopočtu se vyjímají překrásné mozaiky znázorňující mořské živočichy, kopytníky i elegantního páva, jehož zobrazení najdeme i na minci makedonského desetidináru.

V archeologické lokalitě Stobi se turisté zastavují poměrně často. Byla totiž zapsána na seznam památek UNESCO, navíc je poměrně dobře dostupná. Těsně k ní přiléhá dálnice, kterou většina Evropanů projíždí cestou do Řecka.

VODOPÁD SMOLARE A JEZERO DORJAN

Na závěr průřezu mého putování ještě zmíním alespoň čtyřicetimetrový vodopád Smolare, který je největší stále tekoucí v Makedonii. Dost vody má i v parném létě, neboť stéká ze severních svahů pohoří Belasica tvořícím hranici s Řeckem i Bulharskem. Co by kamenem dohodil, zbývá k nepříliš známému jezeru Dorjan. Jezdí sem spíše chudší makedonská klientela, krotě toho není natolik atraktivní jako Ohrid či Prespa v západní části země. Přesto se mi i tady velmi libílo. Na severní straně se tyčí horský masív a samotné jezero v příbřežní části prorůstá malebné rákosí. Tyto rozsáhlé porosty se zde vytvořily ale až s poklesem vodní hladiny v důsledku nehospodárného zemědělského využívání.

Odjíždět z Makedonie se mi vůbec nechtělo. Ale vše má svůj čas. Věřím, že do této opomíjené balkánské země opět brzy vrátím. Snad již letos.

autor: Libor Drahoňovský