Cusco – hlavní město Inků

Cusco bylo hlavním městem Inků v době největšího rozkvětu jejich říše, kdy se rozpínala od dnešního hlavního města Ekvádoru Quita, přes Peru, až téměř po hlavní město Chile Santiago. Dnes je jakožto výchozí bod turistů na cestě k Machu Picchu centrem peruánského cestovního ruchu. 

Inkové v době své největší slávy vytvořili největší říši v historii Amerického kontinentu a vůbec největší na světě ve své době. Dle některých učenců bylo Cusco vystavěno ve formě pumy, která byla pro Inky posvátná a symbolizovala život na zemi. Její hlavu tvořila pevnost Saksaywaman a ocas náboženský komplex Qorikancha. Město bylo sídlem vládců i centrem náboženských rituálů a oslav. Nutno podotknout, že Inkové město jako takové nezaložili, kultury jim předcházející se na tomto území usídlovali již po staletí. Po příchodu Španělů a pádu Incké říše se změnilo v koloniální město, původní incké chrámy byly dobyvateli zneuctěny či rozebrány a na jejich místě byly vystavěny katolické kostely.

Na severní straně nad městem se nacházejí pozůstatky pevnosti Saksaywaman, která je výbornou ukázkou preciznosti kamenického a stavitelského umění Inků. Ti velmi respektovali přírodu a snažili se stavět v harmonii s ní. Nacházel-li se na místě nějaký kamenný blok, začlenili ho do stavby, dokonce se snažili např. terasami, imitovat horské pahorky nacházející se na obzoru. Do sebe zapadající kameny a kamenné bloky s perfektně ohlazenými stěnami dodnes udivují návštěvníky i badatele. Nejtěžší kamenné bloky dosahují váhy až 120 tun a nejvyšší kámen v komplexu má 7,2 metrů. Stěny pevnosti přežily přes 500 let, úspěšně odolaly a odolávají zemětřesením i zubu času. Nájezdu Španělů však neodolaly. Ti použili kameny jako stavební materiál pro přestavbu města a pak ruiny zakryli hlínou. Objeveny byly tedy až roku 1934 a na některých místech stále probíhají archeologické vykopávky. Z původního komplexu zůstalo zhruba 20-30%, pozůstatky chrámů, teras, brán, zavlažovacích kanálů a dalších funkčních staveb. Dnes je Saksaywaman oblíbenou turistickou atrakcí a při zimním (pro nás letním) slunovratu je využíván k oslavám Boha Slunce - Inti Raymi.

Perlou města je náboženský komplex Qorikancha, v němž se nacházel pro Inky velmi významný chrám zasvěcený Bohu Slunce - Inti. Kromě něj bylo místo zasvěceno ještě Bohu Svořiteli – Viracocha a Bohyni Měsíce – Quilla. Před příchodem Španělů byl perlou ještě zářivější neb jeho stěny byly pokryty zlatem a ve výklencích uvnitř se nacházely zlaté sošky. Když do města vtrhli Španělé, záře vzácných kovů je ohromila a údajně se domnívali, že objevili bájné El Dorado. Veškeré zlato samozřejmě odvezli. Půdorys komplexu imituje slunce s paprsky zářícími do všech stran, ty mají symbolizovat posvátné linie - ceque (zeq'e), 41 z nich vedoucích k více než 300 posvátným místům. Kromě chrámu Boha Slunce se zde nacházelo ještě 5 menších chrámů zasvěcených dalším božstvům i pohřební komory pro předchozí incké vládce a jejich manželky. Qorikancha sloužila i k astronomickým účelům, hlavně pozorování Mléčné dráhy.

Jak jsem se zmínila v úvodu, v dobách incké říše měl vládu nad městem v rukou pevně incký panovník, dnes ji má cestovní ruch, což je patrné z množství hotelů, restaurací, cestovních agentur, průvodců či pouličních prodejců. Ti poslední dovedou i otrlého turistu lehce otrávit. Posadit se na lavičku a v klidu si vychutnat kávu či popovídat si s kamarádkou je téměř nemožné, neb Vás co minutu někdo vyruší s nabídkou obrázků, pohledů, šál, slunečních brýlí, pláštěnek (prodejci jsou velmi adaptabilní, co se měnícího počasí týče) a dalších suvenýrů či doplňků.

Když už jsme u toho nakupování, tak hlavní zásadou je smlouvat. Ceny na trzích či v místní dopravě nejsou nikde uvedené a často se liší pro místní a turisty.  Ideální je tedy zjistit si cenu dopředu a nedat se. Místní dopravu po okolí zajišťují hlavně malé dodávky či sprintery. Ty vyrážejí z předem určených míst, vždy dle zvolené destinace. Jízdní řády u nich neexistují, na cestu se vydají, až když jsou plně obsazené. Ve špičce a s trochou štěstí do čtvrt hodiny vyrazíte. Někdy se ovšem čekání může protáhnout až na hodinku. Řidiči a jejich pomocníci vyvolávají jména měst, spolu s poznámkou, že „už pojedou“. Tato fráze je oblíbeným trikem, jak nalákat pasažéry. Jsou ji schopni použít, i když v autě ještě nikoho nemají.  Další strategií je nastartovat a popojet o jeden metr, aby nově příchozí i dosavadní pasažéři měli pocit, že už se opravdu pojede. Ale jedná se jen o další klam a nezbývá než čekat dokud se nezaplní i to poslední místečko.

Zvláštností pro Evropana je jistě absence centrálního nebo jakéhokoli topení v domácnostech. Představa, že je v Jižní Amerika pouze teplo, je mylná. Konkrétně v Cuzcu je průměrná teplota 10°C a v červnu klesá ta noční k nule, takže je tam „frišno“. Topení často nemají restaurace ani další podniky. Já jsem se často ptala, jak to mohou vydržet, načež mi bylo opáčeno, „že jsou zvyklí a že v Evropě je přece větší zima.“ Což je sice pravda, ale my máme doma topení! Na místě jsem se tedy zahřívala vrstvami oblečení, svetry a ponožkami z lamí vlny, čajem nebo místní specialitou čajem s piscem (peruánská pálenka z hroznového vína).

Kromě jiných zvyklostí se většina turistů musí vyrovnat i s nadmořskou výškou 3 300 metrů, v níž se město nachází. Bolest hlavy, špatné trávení, mělký spánek, ale i závratě jsou nejtypičtějšími projevy výškové nemoci. Tradičním „lékem“ je čaj z koky nebo žvýkání jejich usušených listů. Mně osobně čaj chutnal a zajisté pomůže, neb zajistí dostatečnou hydrataci organizmu. Je ovšem i stimulantem, proto nedoporučuji pít večer či v noci. Koka na žvýkání mi přišla hořká. I tak je škoda, že se ani kokové listy nemohou ze země vyvážet, byl by to perfektní suvenýr, neb nic neváží.

Cusco si i přes všechny změny uchovalo něco z bývalé majestátnosti a já jsem si ho velmi oblíbila. Má své kouzlo a stejně jako jeho okolí skýtá mnoho míst k objevování.

Autor článku: Kateřina Bartošová

Mohlo by vás zajímat